modré stránky jáňa

JÁ VÍM ŽE TED REFERÁTY NEJSOU NUTNÝ ALE KDYBYSTE SE NÁHODOU NUDILY TAK SI NĚJAKÝ PŘEPIŠTE A NECHYSTEJTE SI JE DO PŘÍŠTÍHO ŠKOLNÍHO ROKU :o)

CHCETE NĚJAKÝ TEN REFERÁT?TADY JSOU

Karel IV

Karel IV. Snad nejvzpomínanější panovník, který kdy českým zemím vládl. Narodil se 14. května 1316. Kde přesně není známo, ale patrně na Starém městě pražském kdesi v podhradí, jak uvádí kronikář Petr Žitavský. Byl prvorozeným synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Původně ho pojmenovali Václav.

Dětství měl vcelku pestré. Již v šesti letech ho jeho otec poslal na francouzský královský dvůr. Zde vládl král Karel IV. Sličný, švagr českého krále Jana Lucemburského. Mladý „Václav“ přijal ve Francii při biřmování jméno Karel. Dostalo se mu zde též skvělého vzdělání a panovnické výchovy. Byl šlechticem, a to nejen na svou dobu, mimořádně schopným a talentovaným. Snad nejvíce se jeho vlohy, nepočítáme-li pozdější politické úspěchy, projevily ve zvládání jazyků. Karel plynně hovořil, ale také psát německy, francouzsky, latinsky, italsky a po návratu do Čech se znovu naučil i česky. Památné a velice často citované je jeho vyznání k rodnému jazyku, které můžeme nalézt v jeho vlastním životopise Vita Caroli: „Když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani sester, ani koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako jiný Čech.“

Cesta na český trůn a do českých zemí vůbec však nebyla zdaleka tak rychlá a přímá. Nejprve si tehdy teprve patnáctiletý Karel musel prožít italskou anabázi. V letech 1331 až 1334 se pokoušel v severní Itálii hájit zájmy svého otce Jana Lucemburského. Pokus skončil nezdarem. Ještě v témže roce však Karla jeho otec jmenoval do úřadu moravského markraběte. Od této chvíle se již Karel na vládě svého otce významně podílel. Bohužel jeho schopnosti spravovat zemi a řešit politické problémy začali vyvolávat u jeho otce strach, že by ho snad jeho syn mohl s pomocí české šlechty připravit o trůn. Mladý Karel tedy Čechy téměř pravidelně opouštěl byl-li jeho otec Jan Lucemburský v Čechách také.

K usmíření otce syna nakonec přispěli především dvě okolnosti. Za prvé Janovy vleklé zdravotní potíže, které nakonec vyvrcholili jeho oslepnutím. A za druhé, římský císař Ludvík Bavor, jejich odvěký rival, který získal kontrolu na sborem volitelů římského krále.

Král Jan Lucemburský nakonec 11. června 1341 svolává slavnostní zasedání zemského sněmu, kde zasedá šlechta, vysoké duchovenstvo a další významní představitelé Českého království. Zde jim Jan oznámil své rozhodnutí, že jeho nástupcem na českém trůně se stane Karel. Přítomní s tímto návrhem vyslovili souhlas.

Nyní se Karel rozhodl řešit problém s římským králem. S podporou avignonského papežství se mu nakonec podařilo docílit zvolení nového římského krále. Stal se jím 26. listopadu 1346 on, i když na jeho volbě byli přítomni spíše jen druhořadí šlechtici. Také korunovace neproběhla v chrámech vhodných pro tento akt, tedy např. Cáchy nebo Kolín nad Rýnem, ale v Bonnu. Tato města i značné množství šlechticů bylo totiž na straně Ludvíka Bavora a takto Karlovu soupeři vyjadřovali podporu.

Po volbě se mohl král český a římský věnovat poměrům doma, tedy v Českém království. Spojení české koruny a koruny římské se stalo základním článkem jeho koncepce budování českého státu. Český stát považoval za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást Svaté říše římské. České země se měli stát jádrem rodových držav lucemburské dynastie. Jistý vyvrcholením jeho zájmu o domácí poměry a politiku se staly státoprávní akty z jara 1348: založení vysokého učení (7. dubna, byla to první univerzita ve střední Evropě) a založení Nového Města pražského. Byl také položen základní kámen k novému kamennému mostu přes Vltavu, který měl nahradit starý dřevěný most Juditin. V Praze v té době podle odhadů mělo žít 30 000 až 80 000 obyvatel. České soustátí dostalo pevnou podobu a dostalo název „Země Koruny české“. Pod ně patřilo: Království české, Markrabství moravské, slezské knížectví, později Horní a Dolní Lužice a od roku 1373 Braniborsko. Založení Karlštejna přišlo nedlouho poté. Jak se můžeme dozvědět i v idealizované filmovém zpracování Noci na Karlštejně, byl hrad zbudován „jako pokladnice svatých ostatků, kde chce král o samotě rozjímat a oddávat se křesťanským skutkům pokory a sebezapírání“ kam navíc nesměli ženy. Historicky měl být ale Karlštejn schránkou na uschování českých a říšských korunovačních klenotů. Hrad samotný patří mezi perly středověkého stavitelství a dnes je jedním z nejvyhledávanějších.

Karlovy ambice byli vysoké. Tento panovník však patřil k těm vládcům, kteří je dokázali i naplnit. Počátkem dubna 1355 byl Karel IV. v Římě, Věčném městě, slavnostně korunován na římského císaře, čímž jistě dosáhl vrcholu jeho dobových politických možností. Je samozřejmé, že dosažení tohoto cíle nebylo snadné. Byl to však jeho dlouhodobý cíl.

Roku 1356 Karel IV. vydává dokument nazvaný Zlatá bula pro říši, což se stalo de facto ústavou Svaté říše římské. Ta zůstala v platnosti až do roku 1806. Dokument se zabýval především způsobem volny římského krále.

Je velmi zajímavé sledovat cesty Karla IV. do Itálie. Už od jeho patnácti let jsou tyto cesty vždy spojeny se životní změnou. Nebo lépe řečeno s postupem nahoru na stupínku hierarchie a moci. Tehdy v patnácti letech se po návratu do Českého království stal markrabětem moravským. Druhá cesta pro něj znamenala korunovaci římským císařem, tedy jisté symbolické naplnění ideálního obrazu římského panovníka. Jediní další panovníci 14. století, kteří podnikli „římskou jízdu“ byli Karlův děd Jindřich VII. a Ludvík Bavor. Řím navštívil Karel IV. také proto, aby napomohl návratu papeže do tohoto města. Tento jeho záměr se naplnil až krátce před jeho smrtí.

Základem stability českého soustátí za vlády Karla IV. byla rovnováha hlavních sil, podílejících se na politické moci. Karel určoval směr vnitřní i zahraniční politiky. Zde se zákonitě musel střetávat se zájmy české šlechty. Rozhodl se tedy tomuto pnutí předcházet tím, že schopným příslušníkům vyšší šlechty svěřil důležité úřady a využil jejich touhy po tom, aby se dostali do blízkosti panovníka. Případným pokusům českých pánů o omezení jeho postavení čelil také podporou církve. V té spatřoval určitou protiváhu vůči vyšší šlechtě a také vítaný zdroj vzdělaných úředníků pro rozšířující se správní orgány Království českého, celé Koruny české i Svaté říše římské. Další důležitou složkou pro rovnováhu sil se stala i města, jejichž význam rostl. Je samozřejmé, že ne vše se Karlovi zdařilo. Byl také několikrát nucen udělat ústupky zejména pak vůči českým pánům brzy po založení Pražské univerzity.

Šedesátá léta znamenala mocenskou expanzi do tzv. Nových Čech, neboli do zemí Braniborských a Frank. Karel také koupil strategický hrad Donaustauf. Území Braniborska bylo pro císaře velmi důležité a hodlal pro jeho získání udělat maximum. V idealizovaných představách o Karlu IV. se dnes tvrdí, že válkou nikdy nic nezískal. Není to tak docela pravda. Roku 1371 se braniborský markrabí Oto Braniborský po boku polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka do sporu s Karlem IV. Ten proti Otovi vytáhl se silnou armádou a donutil jej vzdát se jakýchkoliv nároků na Braniborsko. Za to byla Otovi dána určitá kompenzace např. titul arcikomorníka svaté říše římské. Roku 1373 se tedy završilo letité úsilí Karla IV. o získání země Lucemburků.

V závěru svého života podnikl Karel IV. podnikl spolu se svým nejstarším synem Václavem cestu do Francie. Hovořil zde s králem Karlem V., jak byl se dnes řeklo, rozdělení sfér vlivu v Evropě a také v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. Bylo také dohodnuta a naplánováno, že polská koruna by měla v budoucnu připadnout Zikmundovi. Poměry se však vyvinuly jinak, a tak Zikmund v roce 1387 neusedl na trůn polský, ale uherský. Nakonec ani problém s přesídlením papeže nebyl vyřešen zrovna nejlépe. Urban VI. sice sídlil v Římě, ale francouzští kardinálové zvolili vzdoropapeže a ten setrvával v Avignonu. Toto rozštěpení neboli schisma papežského úřadu ukončil až později Zikmund.

Pokud jde o literární činnost krále českého a císaře římského Karla IV., pak je třeba zmínit jeho vlastní životopis Vita Caroli. Popisuje v něm svůj život až do roku 1340. Dalším jeho dílem je Život sv. Václava. Následují různé spisy náboženského a právního charakteru. Také stojí za zmínku jeho podpora dějepisectví. Jednak ve snaze oslavit svou vlastní vládu, ale také její přemyslovské kořeny.

Karel IV., syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, král český a císař římský, zemřel 29. listopadu 1378 na zápal plic. Při slavnostní pohřební řeči, pronesené vzdělancem Vojtěchem Raňkovým z Ježova, byl nazván „Otcem vlasti“. Pan Vojtěch řekl také toto: „Smrti sice želeti musí všichni věrní a oplakávati vůbec všichni, nám však z Království českého tím tíže jest ji snášeti, tím trpčeji nad ní naříkati, čím více se mezi bouřlivými hrozícím nám válek příboji a hlomozem bojíme, že loď naše, tj. Čechie, od nepřátel pravděpodobně bude zmítána, zbaveni jsouce tak velikého veslaře a od takového kormidelníka opuštěni, věrného utěšitele ztrativše a dosud do přístavu pokoje vánky do plachet našich dujícími, jak jsme doufali, nedovedeni a nedohnáni.“ Věta věru prorocká. Je tedy zřejmé, že jeho významu si byli velmi dobře vědomi již jeho současníci. České země totiž za jeho vlády prožívali nebývalý všestranný rozvoj a to kulturní, umělecký i hospodářský. Pohřben je tento náš snad největší panovník v královské hrobce v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kterou nechal sám zhotovit.

Zvuk
Jako energie
Zvuk je formou energie, která pochází z kmitání, například kytarových strun, lidských hlasivek nebo plátku v náústku saxofonu. Kmity vytvářejí v molekulách vzduchu vlny střídavě vysokého tlaku (zhuštění) a nízkého tlaku (zředění). Akustické vlny se šíří od zdroje všemi směry, a to v suchém vzduchu rychlostí 334 m/s. Šíří se i v jiných prostředích, např. ve vodě a v pevných látkách, a čím je prostředí hustší, tím se šíří rychleji. Pokud neexistuje medium, které by je mohlo přenášet, zvukové vlny se šířit nemohou. Vakuem se zvuk nepřenáší.
Stejně jako ostatní formy vlnového pohybu, má i zvuk vlnovou délku – vzdálenost mezi vrcholy následujících vln. Počet vln vzniklých za sekundu představuje frekvenci zvuku, která má hodnotu mezi 20 a 20 000 hertz (cyklů za sekundu), což je rozsah slyšitelný pro lidi. Frekvence čistého tónu udává jeho výšku. Amplituda zvukové vlny označuje odchylku od střední polohy a udává intenzitu zvuku.
Intenzita není totéž co hlasitost, protože ta závisí také na frekvenci zvuku. Hlasitost udává množství akustické energie, která prochází danou oblastí za 1 sekundu. Měří se v decibelech.

Vznik zvuku
Zvuk vzniká vibracemi - od hluku motoru a automobilu až pohvízdání průvanu skrze okno. Hudební nástroje tuto skutečnost využívají. V bicích nástrojích, jako je buben nebo činel, kmitá plastická kůže nebo tenká vrstva kovu a při úderu tak vzniká zvuk. V houslích a podobných strunných nástrojích zvuk vzniká udržováním kmitů strun smyčcem. Tělo houslí nebo kytary působí jako rezonátor, chvěje se se stejnou frekvencí, jako je základní tón vytvořený strunou, a tak jej zesiluje. Tvar těla zajišťuje, že nástroj rezonuje na většině frekvencí ve svém rozsahu.
Výška (frekvence) zvuku kmitající struny závisí na třech jejích vlastnostech – tloušťce, délce a mechanickém napětí. Struna, která je silná, dlouhá nebo povolená, vytváří nižší zvuk než struna, která je silná, tenká či napjatá. Vysoké tóny na kytaře nebo houslích se hrají na tenčích strunách. K dosažení ještě vyšších tónů stlačuje kytarista nebo houslista struny na hmatníku, a tak je zkracuje. Změna tónu s napětím je jasně patrná, když hráč strunný nástroj ladí tak, že zvyšuje nebo snižuje napětí strun.
Zvuk z flétny, trubky či jiného dechového nástroje pochází od kmitajícího sloupce vzduchu. Ve vzduchu vzniká „stojatá vlna“ se střídavými uzly (kde se vzduch nehýbe) a kmitnami (body největší výchylky). Vyšší tóny vznikají silnějším fouknutím, čímž vznikají stojaté vlny s větším počtem uzlů. Stejně tak může hráč odkrýt otvory nebo stlačit klapky, čímž vibrující vzduchový sloupec zkracuje.
Když zvukové vlny narazí na přepážku, odrazí se. Ve velmi velké místnosti či sále, např. v katedrále, se zvuk odráží od stěn a stropu. Důsledkem toho je dozvuk, kdy posluchač slyší tentýž zvuk v několika lehce oddělených okamžicích v závislosti na tom, jak daleko se zvuk při odrazech šířil. Koncertní sály jsou stavěné speciálně s použitím povrchů, které zvuk absorbují, aby tak dozvuk minimalizovaly a každý z posluchačů slyšel zvuk v témže okamžiku.
Pokud je odrážející povrch velký a vzdálenější než zhruba 30 m od zdroje zvuku, odraz je vnímán jako ozvěna. U malé překážky nebo na okraji budovy se akustické vlny pouze ohnou a tento proces se nazývá difrakce. Tento jev vysvětluje, jak se zvuk může šířit i za rohy. Směr šíření akustických vln se také mění, když přechází z jednoho prostředí do jiného s rozdílnou hustotou. Tento jev je známý jako refrakce nebo lom.

Masožravé rostliny
Proč jsou masožravé?

Masožravost se u rostlin vytvořila jako adaptace na prostředí velice chudé na živiny.Proto se s masožravými rostlinami setkáváme především na těch nejchudších půdách-na rašeliništích,vřesovištích,na mokvavých skalách či v tropických pralesích.Vyvinula se nezávisle u několika skupin rostlin,ale typ pastí i způsob lovu jsou u všech velice podobné.
Abychom mohli říct,že je rostlina masožravá,musíme zjistit,zda je schopná přilákat,ulovit a využít kořist.Na první pohled je to jednoduché:je jasné,že taková borovice masožravá není,přestože na její pryskyřici se čas od času přilepí moucha či jiný hmyz.Jednak se na ni přilepí náhodou,jednak víme,že borovice není schopna využít hmyzí tělíčko pro svou výživu.Komplikovanější je situace např.u jihoafrické roriduly.Ta na své lepkavé listy uloví množství hmyzu.Když listy uschnou,spadnou i s nalepenými zbytky na zem a významě tak obohatí substrát o živiny.
Podobné je to u některých bromélií.Do nálevky tvořené růžicí listů občas spadne hmyz,utopí se a pomocí bakterií se rozloží.A volné živiny rozpuštěné ve vodě v nálevce již rostlina využívat dovede.Ale protože do nálevky padá i suché listí a prach,o pravé masožravosti mluvit nelze.Pouze dva druhy,Brocchinia reducta a Catopsis berteroniana,se považují za pravé masožravky.Dovedou nápadnou vůní tekutiny nejen přilákat dostatečné množství hmyzu,ale díky stavbě růžice mu i zabránit v útěku.Na listech je totiž pruh tvořený voskovitou odlupčivou kutikulou(pokožkou),která funguje jako skluzavka.A v dolní části listů jsou žlázky přizpůsobené pro příjem živin.
Pasivní lovci
Některé masožravé rostliny trpělivě čekají,až sehmyz sám dostaví,a nijak aktivně se o jeho ulovení nesnaží.Známe dva typy těchto tzv.pasivních pastí.Anatomicky nejjednodušší jsou lepkavé listy.Na listech vyrrůstají chlupy ddvou typů:jednak tzv.tentakule-chlupy produkující lepkavý sliz-a jednak žláznaté chlupy,které vylučují trávicí enzymy.Tento typ pasti známe u rosnatek(r.Drosera),rosnolistu(Drosophyllum),u rodu Byblis a u tučnic(r.Pinguicula).
K této skupině patří např.nejmohutnější evropská masožravá rostlina,rosnolist lusitánský(Drosophyllum lusitanicum),který je doma ve Španělsku a Portugalsku na světlých,vlhkých pískovcových skalách.
Jeho lodyha dosahuje délky až kolem půl metru a čárkovité listy mohou být až 20cm dlouhé.
Rosnolistu se podobají tři australské druhy rodu Byblis.Jednoletý Byblis liniflora roste ve vysychavých močálech přivodních tocích na extrémě chudých půdách.Poměrně snadno se pěstuje,takže se často objevuje v botanických sbírkách.Byblis gigantea je mnohem vzácnější - dokonce je i mezinárodně chráněný úmluvou CITES.Roste na písčinách a bezlesých mokřinách v jihozápadní Austrálii.Tento vytrvalý,ve spodní části dřevnatějící polokeř přečkává období letního sucha v klidovém stavu.Časté požáry buše přežívají semena,která oheň naopak vyprovokuje ke klíčení.
Dlouhé niťovité listy výše jmenovaných druhů(a některých rosnatek)vytvářejí hustou propletenou síť.Tím vzniká poměrně dlouhá dráha,která vysiluje menší kořist,jež se marně snaží osvobodit.Současně vytvářejí rozsáhlou plochu,na kterou se snáze přilepí i křídla větší kořisti.
Pestrý svět rosnatek
Vůbec nejznámějšími masožravkami s pasivními pastmi jsou rosnatky(Drosera prolifera).Rostou asi ve 130 druzích po celém světě.Kořist,kterou lákají červeně zbarvené,lesklé tentakule(lepkavé chlupy),se na list přilepí a udusí.Lep jí totiž zalepí dýchací ottvory.List pak začne vyměšovat trávicí enzymy.U některých druhů rosnatek se dokonce začnou za několik minut ohýbat tentakule směrem ke kořisti a list se prohne,aby trávicí tekutina neunikla,někdy se kolem kořisti dokonce i pomalu ovine.
Rosnatky se zabydlely v mnoha biotopech po celém světě,a proto se jedná o velice různorodou skupinu s různými přizpůsobeními svému životnímu prostředí.Například druhy rostoucí v oblastech s chladnými zimami(k nim patří i naše rosnatky)přezimují ve formě pupenů.Rosnatky z oblastí s periodickým suchem(v Austrálii a jižní Africe)vytvářejí hlízy.Miniaturní rosnatky z jihovýchodní Austrálie,jejichž růžice mají průměr kolem 1cm,zase vytvářejí na začátku vegetace rozmnožovací pupeny(gemy),s jejichž pomocí se kolonie rychle rozrůstají a na příhodných stanovištích vytvářejí husté koberce.
Tučnice nejsou vždy tučné
Druhou vývojovou skupinou lapající hmyz pomocí lepkavých listů jsou tučnice(Pinguicula gina).Mají dvě vývojová centra-v Evropě a Mexiku.
Nepříznivá období přečkávají tučnice z mírného pásma pomocí pupenů,v subtropech a tropech vytvářejí zahuštěné růžice většího množství listů,které jsou masitější a slouží jako zásobárna vody.Tyto listy však nebývají masožravé.Tučnice často rostou na substrátech,které jsou pro ostatní rostliny jedovaté:na vlhkých sádrovcích(např.tučnice sádrovcová-Pinguicula gipsicola)či ,,živých"travertinech(např.i naše tučnice obecná).
Láčky,konvice a další
Druhý typ pasivních pastí,tzv.konvicovité,se vytvořil nezávisle na sobě u tří skupin:u amerických špirlic a jejich příbuzných,v tropechStarého světa vznikl u
láčkovek a v Austrálii u láčkovice.Přestože se jedná o nepříbuzné skupiny,jejich lapací orgány jsou si nápadně podobné jak zbarvením a tvarem,tak i přítomností víčka,které při dešti funguje jako deštník a brání ředění obsahu láčky dešťovými kapkami.Pasti jsou velice účinné a rostliny do nich mohou ulovit i menší obratlovce.V Austrálii roste jediný druh masožravky s konvicovitou pastí - láčkovice(Cephalotus follicularis).Jejím domovem je nevelké území v jihozápadní části kontinentu.A protože vyžaduje velice vlhké a mírné klima,neroste dál než 16km od moře.Z oddenku vyrůstají růžice listů a po obvodu růžice se vytvářejí vakovité,asi 5cm velké láčky.
Špirlice(Sarracenia purpurea)rostou v močálech na východě Severní Ameriky od oblasti Velkých jezer(zde rostoucí špirlice vydrží i naše zimy)až po Floridu.Na příhodných stanovištích vytvářejí(či spíše vytvářely,protože jsou stále vzácnější)rozsáhlé porosty.Hmyz je do pastí váben pomocí žlázek,které vylučují nektar,
nápadnou barvou i vůní obsahu láčky.Lištovité křídlo a tvar víčka ho nasměrují do konvice.Zóna produkující nektar postupně přechází v zónu se štětinovitými buňkami ohnutými dolů tak,že hmyzu brání vylézt vzhůru.V této části láčky se nacházejí i žlázy produkující trávící enzymy.Dno konvice pak je přizpůsobené pro vstřebání živin.
Další americká masožravka vybavená láčkou,Darlingtonia kalifornská roste v Kalifornii na prameništích a podél horských potoků,a poslední,primitivní rod Heliamfora,na stolových horách ve Venezuele.Darlingtonia a heliamfory nevytvářejí trávicí enzymy a trávení u nich zajišťují symbiotické mikroorganismy.
Nejslavnější konvice
Nejznámější masožravky - láčkovky(r.Nepenthes) - jsou většinou liány,epifytní rostliny,vzácněji i keře,rostoucí asi ve 180 druzích ve vlhkých tropických pralesích jihovýchodní Asie,na Madagaskaru a severu Austrálie.Jsou to současně i nejrobusnější masožravky,některé druhy mohou být až 20 m dlouhé.Jako past slouží přeměněná část listu - láčka -,která je úponkou spojená s lupenitou,asimilační
(tedy zelenou) částí listu.Hrdlo láčky je rýhované a směrem dovnitř kluzké.Na jeho okraji jsou nektarové žlázky,které spolu s výraznou červenou barvou láčky lákají hmyz.Ten po dosednutí na okraj láčky uklouzne a spadne na dno,kde se utopí ve vazké trávicí tekutině.V útěku mu brání i odlupčivá vosková vrstva na stěně.Vůbec největšími láčkami je vybaven druh Nepenthes rajah z Bornea,jeho láčky jsou až
40 cm dlouhé,s průměrem hrdla kolem 10 cm.
Aktivní pasti
Rostliny vybavené aktivními pastmi dokáží reagovat na přítomnost kořisti.
Za nejúspěšnější lovce mezi rostlinami můžeme jednoznačně považovat bublinatky,
jedna rostlina může mít i kolem pěti tisíc pastí a každá past je použitelná až desetkrát.Nejrozšířenější rod masožravek tohoto typu jsou bublinatky(Utricularia),se kterými se můžeme setkat na celém světě.Některé z nich patří mezi typické vodní rostliny jezer,rybníků,rašelinných tůněk,jiné osídlují povrch mokrých humózních půd,vlhkých skal či polštáře mechů.Další druhy rostou jako epifyty na stromech tropických pralesů a svými nápadnými květy a tuhými listy připomínají některé orchideje.Několik druhů roste pouze ve vodě a v nálevkách bromélií.Typ kořisti závisí na prostředí,v němž bublinatka žije.
Kořistí vodních bublinatek(několik druhů žije i u nás)je především drobný vodní plankton - buchanky,perloočky,vzácně i rybí plůdek.Bublinatky,jejichž pasti jsou v půdě,loví drobný hmyz,roztoče a červy.Vlastní pastí je měchýřek velký asi 1-5mm.Rostlina odčerpává z měchýřku vodu,takže se jeho pružné stěny prohýbají a uvnitř vzniká podtlak.Kořist,která je k měchýřku přivábena pomocí slizových žláz či náhodou pluje okolo,zavadí o citlivé chlupy.Tím se prudce otevře záklopka uzavírající měchýřek a kořist je s proudem vody přímo ,,vcucnuta"do pasti a poté strávena.Pasti pozemních a epifytických forem pracují na stejném principu,
využívají totiž vodu,která je přístupná v půdních kapilárách.Bublinatky jsou,ač to není na první pohled zřejmé,příbuzné s tučnicemi.Příbuzenský vztah prozradí až nápadné žluté či fialové květy.
Další dva druhy čeledi Lentibulariaceae jsou málo známé,i když velice zajímavé.V jižní Austrálii rostou jednoleté miniaturní měchýřnatky(Polypompholyx)s pastmi podobnými bublinatkám.Rod Genlisea se vyskytuje v Brazílii a západní tropické Africe.Pasti genlisejí jsou na přechodu mezi aktivními a pasivními.Část listů se přeměnila v tzv.kořenové listy,které jsou v půdě a slouží jako pasti.Skládají se z měchýřku,v němž probíhá vlastní trávení,z krčku,který je vystlán tuhými chlupy obrácenými k měchýřku,které brání kořisti lézt na opačnou stranu,a dvou šroubovitých ramen,která navádějí kořist do krčku.Podle některých autorů v měchýřku vzniká podtlak,a proto rostlina kořist také pomalu nasává.Délka pastí dosahuje několika centimetrů.
Sklopec,z něhož není úniku
Naše představy o masožravosti rostlin snad nejdokonaleji splňuje mucholapka podivná(Dionea muscipula-příbuzná rosnatek)z východu Severní Ameriky.Nemusíme mít ani moc fantazie,abychom si její list představili jako otevřenou zubatou tlamu.Hmyz,který je přiváben nektarovými žlázkami či jen náhodou přistane na listu,zavadí o citlivé chloupky.Ty podle typu dráždění bezpečně rozeznají,zda se jedná o hmyz nebo jen o kapky deště.Pokud se jedná o neopatrný hmyz,spustí se mechanizmus podobný nervovému vzruchu u živočichů a list se rychle sevře.Oběť tak uvězní mezi tuhými chlupy na okraji listové čepele jako v kleci.Podobně fungují i pasti vodní rostliny aldrovandky měchýřkaté(Aldrovanda vesiculosa).